Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako vloni jsem s odstupem rekapituloval domácí desky roku 2020 a narazil na skvosty, u kterých tu chybí recenze. Takže, pojďme si to shrnout ve stručném seriálu, který nás provede deskami, co si stojí za to připomenout. Začínáme u těch nejostřejších tužek v penálu. Váže je k sobě tvrdost, ráznost a nesmlouvavost.
Vyvážený poměr brutality a zábavy. Skvěle plyne, četné žánrové úkroky nejsou šroubovány silou, decentní elektronika nevykazuje nemoci dlouhého zástupu jiných, jež se o spojení kytar a samplů u nás pokusili v minulosti. Ačkoliv tu rytmika má snahu kapelu popohánět grindovým bičem, kytary často přesvědčují, že jim není cizí rock’n’rollový přístup. Nijak to ale netupí ostrost a průraznost desky, spíše jí to dodává i jiné odstíny. Na otázku, zdali minulý rok na domácí extrémní scéně vznikla nahrávka, která by lépe vybalancovala nadhled, extrém, přístupnost a skvěle se poslouchající hudební nápady, odpovídám: Ne!
Štvou mě tyhle jihočeský Lenory. EP „Hra stínů“ vyšlo jen na vinylu, který tedy zdobí mou polici pod gramcem, ale jak to mám proboha poslouchat v autě? Na zastávce? V přírodě? Prostě si to nějak převeď. Však DIY! Žádný bandcampy. Žádný downloady. Jih je konzervativní. Překousnout a jít dál, protože i když z tohodle skřípete zubama, ta hudba je božská. „Hra stínů“ je potvrzení pozice vládců domácího thrashe. Riffové závody, nosný melodie v kytarách, funkční rytmika, štěkané vokály. V textech o píď slabší než předchozí kousky, ale to se dá přičíst tomu, že o dekádu starší hitovky prostě nastavily laťku až příliš vysoko. Na obhájení trůnu to s přehledem stačí. Chcete slyšet nejpřísnější domácí thrash? Tady je.
https://laharthrash.bandcamp.com/
Dva nejlepší vokální kanály obklopené krutou partou, která nebere zajatce. Precizní a čistý řez do historie brutal death metalu a death-grindu. Žádná umolousanost nebo nečistota. Kobercové nálety kopáků a kytary dělící se o tlak s vokálem. Hity tu nejsou, ale kdo je potřebuje? Tady se o vtíravé melodice nesmlouvá. Řemeslně skvěle opracovaný drtikol, který staví na stylové ryzosti a textech, které jsou trochu přestřelené formou, ale významem míří přímo na solar. Projíždím si seznam všech domácích desek za rok 2020 a zjišťuji že lepší death metal tam není. Ale Žlába mě možná opraví, protože jsem možná neslyšel úplně všechno.
https://bandzone.cz/shampoonkiller
Většinou, když má kapela pojmenované skladby po hororech, tak mě míjí obloukem a je to tak naprosto v pořádku. Existují ale i výjimky jako je KANDAR. Není to tím, že by na rozdíl od jiných hororgrindů skladby pojmenované „The Shining“ nebo „Slugs“ reprezentovaly moji oblíbenou kinematografii. Je to jednoduše tak, že tuto omšelou a zoufale neoriginální žánrovou tématiku zadupává do země kulenakopávající grindcorové kladivo, které má potřebnou průraznost. Zvuk z Davosu dává desce srozumitelnost, výběr hostujících řvounů zase různorodost ve vokálních kreacích. Stopáž do dvaceti minut padne jak ulitá.
Koncerty ve vybydlených, rozpadajících se ruinách podnikatelského baroka, které majitelé opustili už v polovině devadesátek. Smrad vajgů, topících se v kelímku piva. Nekompromisní syrovost v projevu a neučesanost nápadů v textech i hudbě. Crust tu narazil do punku, který vyrostl na pokraji zahrady mezi plevelem. Žádná skladba nad dvě minuty. Záchvěvy ve stylu domácí FESTA DESPERATO. EP, které chřestí, má tu správnou rawpunkovou zastřenost ve zvuku a z melodií byly odříznuté všechny hezké části. Nejpichlavější, nejolezlejší a nejhrubší punk roku 2020.
Otázkou pro Portugalce GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.
Metalovější souputníci Vesničanů z města Ioanniny se hlásí s nádherně eklektickou metalovou kolekcí, která s chutí kloubí hard rock, heavy metal, stoner a pulzující řecké folkové party. Dominuje bublavá basa, výrazné perkuse a nápadité delší kompozice.
Kto pamätá, že Poly natočil akustickú dosku už v roku 1992? Z toho pohľadu je projekt POLY NOIR ďalšou z odbočiek v kariére polyhistora. "Noir country" s priznanými inšpiráciami a Polyho charakteristickou poetikou (objaví sa aj Joe!) stojí za vypočutie.
Guilty pleasure pokračuje, děcka už jsou skoro dospělá a furt je to fackování baví. Musí, mají to ve smlouvě. Na plac se vrací Silver, zvraty jsou čím dál (tragi)komičtější, ale tvůrci to napětí stále dokážou šponovat. Jak dlouho ještě, proboha?!
Němci nezapřou inspirace od NILE, již název v podobě egyptského boha chaosu k tomu ostatně odkazuje. A tak nám servírují vydatnou porci technicky pojatého a orientálním folklórem kořeněného death metalu. Je to poctivě uklohněné, takže docela lahůdka.
Neuvěřitelných 26 let od minulé desky a přesto jako by THE JESUS LIZARD vůbec nezestárli. Suverénní návrat ve znamení typických hutných noiserockových struktur a stále je to správně surový underground, byť si skupina samozřejmě nese svůj status kultu.
